« zpět
09.10.2018 / 17:06

 

Na začátku října se nejstarší žáci naší školy společně s žáky ZŠ Pionýrů zúčastnili v doprovodu svých učitelů historické exkurze do Osvětimi.

 

Psal se 3. říjen 2018.

Před nástupem do autobusu, který nás měl dovézt do koncentračního tábora, jsem necítila vůbec nic zvláštního. Myslela jsem si, že po zhlédnutí tolika filmů a dokumentů na dané téma mě nemůže nic překvapit. Nebyla to pravda.

Čím víc jsme se k Březince (Birkenau) přibližovali, tím víc mi docházelo, na jaké místo jedeme a že tohle už žádný film nebude. Opravdu jsem mohla být tak nechápavá? Vážně mi to doteď nedošlo? Stála jsem tam jako před branou do pekla a v tu chvíli jsem pochopila, že tohle byla kdysi realita, jejíž hrůzu si mnozí ani neuvědomují. Prohlídku budov, samotných místností a přilehlých prostranství doprovázela průvodcova slova, při nichž mi projížděl mráz po zádech. Často jsem si kladla otázky typu: Dokázala bych tady přežít? Třeba i jen pár dní? Jak by mě to poznamenalo? Dokážu si vůbec představit samu sebe na místě člověka, který zde trpěl v příšerných podmínkách? Na tyhle otázky si nedovedu odpovědět. Představa, že jsem viděla jeden vyhlazovací tábor a zanedlouho spatřím na vlastní oči ten druhý, byla děsivá.

Po přesunu z Březinky do Osvětimi (německy Auschwitz) nás jako první zaujal nápis „Arbeit macht frei“ – v překladu do češtiny Práce osvobozuje nebo Prací ke svobodě. Nebýt skrytých významů, tohle heslo by se mi i líbilo.

Polský průvodce nás mimo jiné zavedl i do domu, jenž byl ve své době využíván německým důstojníkem. Nyní slouží jako muzeum. Procházeli jsme domem a najednou se před námi objevila místnost, kde za skleněnou přepážkou ležela hromada vlasů. Byla jsem zaskočená, ačkoli jsem o tom už dříve slyšela. Strašný pocit. Proboha, jak mohli nacisté páchat na nevinných lidech takové hrůzy? V další místnosti se nacházely boty. Pohled na malé dětské botičky mě dohnal k slzám. Oči se mi zalily. Toto mě zasáhlo nejvíc. Pak už jsem jen letmo vnímala fotografie ke smrti vyděšených lidí, kteří zde nedobrovolně položili svůj život.

Co ve mně návštěva Osvětimi zanechala? Těžko hledám slova, která by vystihla mé myšlenky, jež budu určitě v sobě ještě nějakou dobu přehodnocovat. Jedno vím ale jistě. Osvětim je místo, které by, podle mého názoru, měl vidět každý. Z úcty k lidem, kteří zde prožili nesnesitelné utrpení a našli svou smrt. Doufám, že se tato historie už nikdy nebude opakovat.

 

Karolína Juchymivová, 9. A

IMG_20181003_132512 (800x600) IMG_20181003_153214 (600x800) IMG_20181003_131904 (800x600) IMG_20181003_114001 (800x600) IMG_20181003_113834 (800x600) IMG_20181003_110652 (800x600) IMG_20181003_104421 (800x600) IMG_20181003_102947 (800x600) IMG_20181003_102322 (800x600) IMG_20181003_104729 (600x800) IMG_20181003_110611 (800x600)